close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Charles Manson 6.dil

9. prosince 2006 v 14:10 |  vrazi
Na žádnou z těch osob se nepamatuji. Jejich obličeje nebyly skutečné. Nevypadali jako lidi." Mezitím se Voyteckovi znovu podařilo dostat na nohy. Zapotácel se upadl. Za zoufalého křiku "Pomozte mi! Pane Bože! Pomozte mi!" se plazil po trávníku pryč od domu. Watson křiknul na Atkinsovou, aby pohlídala Sharon a vyběhl před dům. Voyteck, který se za neustálého nářku pokoušel vstát, urazil sotva pár metrů. "Vypadal jako kuře s useknutou hlavou," popsal tento hrůzný výjev později spokojeně Watson. Watson strhnul Voytecka k zemi a bodal ho do zad, hrudi, paží a nohou, "až mi v té kaši zmizelo zápěstí," jak se později vyjádřil. Když pak ještě několikrát udeřil Frykowskiho do hlavy revolverem, postavil se nad bezvládné tělo a kovbojskýma botama Voytecka několikrát kopnul do hlavy. Abigal Folgerové se mezitím podařilo nepozorovaně vstát a odpotácet se do Sharoniny ložnice. Byla však dostižena Krenwinkelovou, která ji při pokusu vylézt francouzským oknem dobodala nožem. "Dost! Dost!" prosila Abigail Krenwikelovou, která však nepřestávala zdvihat ruku s nožem k dalším ranám. "Vzpomínám si, že řekla: "Vždyť už jsem mrtvá"" vypověděla později Krenwinkelová. Pak přiběhl Watson a zasadil oběti ránu, která jí rozřízla levou tvář a roztrhla hruď a břicho. "Necítil jsem vůbec nic," napsal později Watson. Dům ztichl. Na béžovém koberci v obývacím pokoji zůstalo několik krvavých skvrn. Krev byla také na gauči, křeslech, na stěnách chodeb, na dveřích vedoucích ze Sharoniny ložnice do zahrady, na podlaze předsíně a venku přede dveřmi. Tělo Jaye Sebringa s bolestným výrazem na opuchlém obličeji zůstalo schoulené před krbem. Uprostřed tohoto hrůzného výjevu stála dosud nedotčená Sharon. Aby jí zabránila v případném pokusu o útěk, držela ji Atkinsová za ruce. " Nezabíjejte mě, prosím! Nezabíjejte mě. Nechci umřít! Chci žít! Chci mít dítě!" prosila ji Sharon. Atkinsová, která zanechala svého vlastního desetiměsíčního syna v péči jiné ženy na Spahnově ranči, však neprojevila ani náznak slitování. "Tak poslouchej ty děvko," obořila se na Sharon. "Vůbec mi na tobě nezáleží! A je mi jedno, že čekáš dítě! Radši se připrav. Umřeš a se mnou to ani nepohne." Později se Atkinsová jednomu z členů Mansonovy Rodiny svěřila, že Sharon "šla na řadu poslední, aby viděla ostatní umírat". "Sharon Tateová pro mě nebyla nic víc než nějaká figurína z výkladu," řekla později Atkinsová. "Mluvila jako nějaký počítač od IBM… Pořád jen prosila a prosila a mě už nebavilo ji poslouchat. Ostří Watsonova nože se náhle mihlo kolem Sharonina obličeje a způsobilo jí menší řeznou ránu na levé tváři. Sharon poděšeně vykřikla. Pak jí Watson poprvé bodnul a hned nato se k němu přidala také Atkinsová. "Když jsem ji bodla poprvé, byl to nádherný pocit," svěřila se Atkinsová spoluvězeňkyni, "a když zakřičela, něco to se mnou udělalo, projelo mi to celým tělem, tak jsem ji bodla znova… a bodala jsem ji tak dlouho, dokud nepřestala křičet… Bylo to jako proměňovat se v nic, proměňovat se ve vzduch… Bylo to jako pohlavní ukojení. Když vidíš stříkat ven krev… Je to lepší než orgasmus." Vrazi zasadili Sharon do břicha s plodem, do prsou, do srdce, do zad a do plic celkem šestnáct bodných ran. Další rány na pažích svědčily o její zoufalé, avšak zbytečné obraně. Když Sharon došly síly, zhroutila se na zem před gauč s výkřikem "Mami, mami!". Atkinsová si olízla zkrvavené prsty. "Ochutnat smrt a přitom dávat život," svěřila se své přítelkyni."Tomu říkám trip!" Pak Watson nakázal Atkinsové a Krenwinkelové, aby opustily dům. Když odešly, bodnul ještě několikrát Sharon i Jaye, aby měl jistotu, že jsou skutečně mrtvi. To samé udělal i s těly Voytecka a Abigail. Když byla trojice vrahů ve zkrvavených šatech na půl cesty k bráně, otočil se Watson k Atkinsové a řekl jí, ať se vrátí do domu a napíše krví na zeď nějaký vzkaz. "Napiš něco, co šokuje celý svět," nakázal jí. Atkinsová zvedla béžový ručník, kterým předtím svázala Frykowskiho ruce, a obešla gauč. Sharon se podle jejích vzpomínek "zdála mít na sobě mnohem víc ran, než když jsem ji viděla naposledy. Do tváře jsem jí neviděla, měla ji zakrytou vlasy. Z jejího těla vycházely nějaké zvuky… jako kdyby se do těla vlévala krev ze srdce." Shýbla se a přiložila ručník na Sharoninu hruď. Přitom zaznamenala, že krev je "pořád ještě teplá". Když ručník nasáknul krví, vrátila se Atkinsová před dům. Na bílé holandské dveře napsala Sharoninou krví slovo "Prase". Poté zahodila ručník zpátky do obývacího pokoje a vyběhla po příjezdové cestě za ostatními. Nechávali za sebou pět mrtvých, zasypaných sedmi střelnými ranami a sto čtyřmi bodnými (!!!) ranami. "Měla jsem povznesenou náladu," prohlásila Atkinsová později. "Byla jsem unavená, ale sama se sebou smířená."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.